117. Ṛtvikismus vzniká a je šířen na základě čtyř nedostatků podmíněné duše
118. Zneužití výrazu „současný článek"
119. Zneužití výrazu „objímán Kṛṣṇou"
120. Předkládání různorodých odporujících si doktrín
121. Předpoklad, že Śrīla Prabhupāda nebyl schopen úsudku
122. Tvrzení o historickém precedentu pro- ṛtvické zasvěcování (,co může jeden, může i druhý')
123. Dvojí standardy
124. Překrucování citací
125. Mimořádné požadavky
126. Následování Ekalavyi
127. Následování Duryodhany
128. Zneužívání verše sarva-dharmān parityaja
129. Plané nadšení
130. Goebbelsův přístup
117. Ṛtvikismus vzniká a je šířen na základě čtyř nedostatků podmíněné duše
„V moderní době lidé nejraději bádají pomocí mentální spekulace a vlastních domněnek. Ale spekulující člověk zapomíná, že on sám má čtyři nedostatky: nutně dělá chyby, má nedokonalé smysly, nutně upadá do iluze a podvádí. Dokud nezíská dokonalé poznání v učednické posloupnosti, pouze vyjadřuje své vlastní teorie, které si sám vymyslel, a tak podvádí lidi." (Śrīmad-Bhāgavatam 3.24.17, význam)
„Pokud nepřijmete poučení od Kṛṣṇy ze sampradāyi, pak niṣphalā matāḥ, pak vše, co jste se naučili, je k ničemu. Je to k ničemu." (přednáška, 25. březen 1974)
118. Zneužití výrazu „současný článek"
Śrīla Prabhupāda jednou použil ve významu ke Śrīmad-Bhāgavatamu výraz „současný článek":
„Jak již bylo řečeno, Brahmā je původním duchovním učitelem vesmíru, a od té doby, kdy byl zasvěcen samotným Pánem, sestupuje poselství Śrīmad-Bhāgavatamu učednickou posloupností. Chce-li člověk skutečně pochopit poselství Śrīmad-Bhāgavatamu, musí vyhledat duchovního mistra, který je současným článkem v řetězci učednické posloupnosti. Po zasvěcení od pravého duchovního mistra v této posloupnosti by měl člověk začít vykonávat tapasyu odpovídající zásadám oddané služby." (Śrīmad-Bhāgavatam 2.9.7, význam)
V rozporu s učením Śrīly Prabhupādy o parampaře se nás ṛtvikovci snaží přesvědčit, že Śrīla Prabhupāda zůstává současným článkem v řetězci učednické posloupnosti. Śrīla Prabhupāda však prohlásil, že příštím současným článkem se stanou jeho žáci:
„Takže máme toto poselství od Kṛṣṇy, od Caitanyi Mahāprabhua, od šesti Gosvāmīch, později od Bhaktivinoda Ṭhākura, Bhaktisiddhānty Ṭhākura. A my se také trochu snažíme toto poznání rozšířit. Nyní desátý, jedenáctý, dvanáctý... Můj Guru Mahārāja je desátý od Caitanyi Mahāprabhua, já jsem jedenáctý a vy jste dvanáctí. Takže šiřte toto poznání." (přednáška po příjezdu, Los Angeles, 18. květen 1972)
119. Zneužití výrazu „objímán Kṛṣṇou"
Pro-ṛtvikové nám ukazují výňatky z následujícího významu ve snaze nás přesvědčit, že guruem může být pouze uttama-adhikārī Mahā-bhāgavata zcela prostý hmotných tužeb:
„Ve Dvāpara-yuze vykonávali oddaní Pána Viṣṇua a Kṛṣṇy oddanou službu podle zásad Pāñcarātry. V tomto věku Kali je však Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, uctíván pouhým zpěvem Jeho svatých jmen." Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura potom říká: „Žádná lidská bytost se nemůže stát duchovním mistrem celého světa, dokud není zmocněna přímou energií Pána Kṛṣṇy k naplnění Jeho tužeb a Pánovou zvláštní milostí. S mentálními výmysly, které oddaným a zbožným lidem nepřísluší, uspět nelze. Rozdávat svaté jméno Pána a přimět všechny pokleslé duše k uctívání Kṛṣṇy může pouze zmocněná osoba. Rozdáváním svatého jména Pána očišťuje srdce i těch nejpokleslejších lidí, čímž hasí planoucí oheň tohoto hmotného světa. A nejen to, po celém světě také šíří jas Kṛṣṇovy záře. Takový ācārya neboli duchovní mistr musí být považován za totožného s Kṛṣṇou, což znamená, že musí být považován za inkarnaci Kṛṣṇovy energie. Taková osobnost je kṛṣṇāliṅgita-vigraha, neustále ji objímá Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Taková osobnost je nad třídami varṇāśramského zřízení. Je to guru, neboli duchovní mistr celého světa, oddaný na té nejvyšší úrovni, úrovni Mahā-bhāgavaty, a je paramahaṁsa-ṭhākura, duchovní podoba, jejímž jediným vhodným označením je paramahaṁsa či ṭhākura.1 Je však mnoho lidí, kteří jsou jako sovy, jež nikdy neotevřou oči, aby spatřily slunce. Tito soví lidé jsou na nižší úrovni než māyāvádští sannyāsī, kteří nejsou schopni spatřit záři požehnání, které Kṛṣṇa dává svému Mahā-bhāgavata oddanému. Jsou připraveni pomlouvat toho, kdo po celém světě rozdává svaté jméno a následuje příkladu Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který chtěl, aby se filozofie vědomí Kṛṣṇy kázala v každém městě." (Caitanya-caritāmṛta, Madhya-līlā 25.9, význam)
Místo aby pro-ṛtvikové pochopili význam ve své úplnosti, vybírají pouze tuto část:
„Taková osobnost je kṛṣṇāliṅgita-vigraha, neustále ji objímá Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Taková osobnost je nad třídami varṇāśramského zřízení. Je to guru, neboli duchovní mistr celého světa, oddaný na té nejvyšší úrovni, úrovni Mahā-bhāgavaty, a je paramahaṁsa-ṭhākura, duchovní podoba, jejímž jediným vhodným označením je paramahaṁsa či ṭhākura. "
A potom tvrdí: „Vida, to dokazuje, že pouze osoba na té nejvyšší úrovni, úrovni Mahā-bhāgavaty, paramahaṁsa-ṭhākura, jehož Kṛṣṇa neustále objímá, jen taková osoba může být guruem. Nikdo jiný jím být nemůže." Jako odpověď na to můžeme jednoduše blíže prozkoumat význam, abychom viděli, co výše uvedený Prabhupādův výrok znamená. Kdo je ta osobnost, kterou neustále objímá Kṛṣṇa? Co dělá? Podívejte se na celý výše uvedený význam. Naleznete o ní toto:
1. Šíří svaté jméno Pána.
2. Šířením svatých jmen očišťuje srdce nejpokleslejších lidí.
3. Proto hasí planoucí oheň tohoto hmotného světa.
4. Nejen to, po celém světě šíří jas Kṛṣṇovy záře.
Potom Prabhupāda říká o osobě, která káže svaté jméno po celém světě: „Takový ācārya neboli duchovní mistr musí být považován za totožného s Kṛṣṇou, což znamená, že musí být považován za inkarnaci Kṛṣṇovy energie."
Takže takový kazatel svatého jména musí být považován za ācāryu a totožného s Kṛṣṇou. „Musí být považován za inkarnaci Kṛṣṇovy energie." Prosím, povšimněte si použití výrazu „musí být považován".
Potom Prabhupāda pokračuje: „Taková osobnost je kṛṣṇāliṅgita-vigraha, Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇa ji neustále objímá... Je to guru, neboli duchovní mistr celého světa, oddaný na té nejvyšší úrovni, úrovni Mahā-bhāgavaty, a je paramahaṁsa-ṭhākura."
Prabhupāda tedy chce říci, že takového kazatele svatého jména Kṛṣṇa neustále objímá a takový kazatel svatého jména je guru celého světa. Nikde v tomto významu se nepíše, že osoba, kterou v její svarūpě objímá Kṛṣṇa, musí být přijata jako guru. Skutečná pointa je, že ṛtvik-vādī nechtějí vůbec žádného gurua. Říkají, že chtějí pouze Mahā-bhágavatu, ale jak takovou osobnost poznají? A Śrīla Prabhupāda tu s námi již není, aby jim řekl, co dělat a co nedělat. Tak si mohou dělat, co se jim zachce, aniž by za to cítili vinu, což je to, co opravdu chtějí.
Zkoumaný význam pouze uvádí, že osoba, která káže svaté jméno a osvobozuje podmíněné duše mocí Kṛṣṇova jména musí být považována za inkarnaci Kṛṣṇovy energie. Nyní si někdo může myslet: „Ano, význam také říká, že taková osoba je zmocněna ke kázání. Takže za gurua lze přijmout jen zmocněného Mahā-bhāgavata kazatele a ne jakékoliv nezmocněné ne-Mahā-bhāgavata vaiṣṇavy." Ano, je pravda, že pouze ten, koho Kṛṣṇa zmocnil, dokáže kteroukoliv z věcí, které Prabhupāda popsal ve významu, jako:
1. Šíření svatého jména Pána.
2. Očišťování srdcí nejpokleslejších lidí.
3. Hašení planoucího ohně hmotného světa.
4. Šíření jasu Kṛṣṇovy záře po celém světě.
Śrīla Prabhupāda na mnoha místech vysvětlil, že každý, kdo je žákem a přísně následuje svého gurua, bude zmocněn plnit výše uvedené funkce. V čistotě je síla.
120. Předkládání různorodých odporujících si doktrín
Ṛtvické spekulace přicházejí v různých příchutích (všechny jsou odporné). V pojednání „Kde se ṛtvikovci mýlí" Jeho Svatost Jayadvaita Svāmī uvádí tři podoby:
Co je doktrína post-samādhi ṛtvik-gurua?
Nyní se dostáváme k otázce, kterou je třeba rozhodnout: Zamýšlel Śrīla Prabhupāda, aby i po jeho fyzickém odchodu jeho žáci dále sloužili jako ṛtvik-guruové zasvěcováním oddaných, kteří nebudou jejich, ale jeho žáky?
14. listopadu 1977 Śrīla Prabhupāda ukončil své projevené fyzické zábavy, a jak praví tradiční jazyk, „vstoupil do samādhi". Tvrzení, že jeho žáci mají dále sloužit jako ṛtvikové, je to, co můžeme nazvat „doktrína post-samādhi ṛtvik-gurua".
Věřím, že přijmete, že moje formulace otázky je přesná a čestná a můj jazyk je neutrální. Nyní pokročím dále a měl bych objasnit, že doktrína post-samādhi ṛtvik-gurua přichází ve dvou podobách, které můžeme nazvat „tvrdá" a „měkká".
„Tvrdá" doktrína říká: Śrīla Prabhupāda je jediný zasvěcující duchovní mistr pro všechny oddané v ISKCONu a zůstane jím navždy. Někteří žáci mohou v jeho zastoupení jednat jako ṛtvikové a zasvěcovat nové oddané, kteří se pak nestanou jejich, ale jeho žáky. ISKCON bude následovat navždy tento systém a pouze tento systém.
„Měkká" doktrína se v několika bodech liší: Śrīla Prabhupāda je jediný zasvěcující duchovní mistr pro všechny oddané v ISKCONu a zůstane jím navždy. Někteří žáci mohou v jeho zastoupení jednat jako ṛtvikové a zasvěcovat nové oddané, kteří se pak nestanou jejich, ale jeho žáky. Tento systém bude pokračovat, dokud se v ISKCONu neobjeví čistí oddaní kvalifikovaní zasvěcovat vlastní žáky. Pak systém ṛtvika skončí.
Mělo by být ihned jasné, že tyto dvě doktríny jsou neslučitelné a vzájemně se vylučují. Je-li tvrdá doktrína správná, je měkká doktrína nesprávná, a naopak. Tak jako člověk nemůže být zároveň živý i mrtvý nebo žena zároveň těhotná i neplodná, nemůžeme mít systém ṛtvika, který je jak trvalý, tak dočasný. Buď jeden, nebo druhý - ale ne oba dva. Pro úplnost můžeme také poznamenat, že někteří lidé předkládají hybridní „měkko-tvrdou" doktrínu, v níž čistí oddaní zasvěcují vlastní žáky, a přesto vedle toho existuje systém ṛtvika. Tato doktrína je samozřejmě neslučitelná s druhými dvěma. Je-li správná, obě ostatní musí být nesprávné, a je-li jedna z těch ostatních správná, musí být tato nesprávná.
121. Předpoklad, že Śrīla Prabhupāda nebyl schopen úsudku
Všichni oddaní, kteří byli ve styku se Śrīlou Prabhupādou, prohlásili, že Śrīla Prabhupāda nikdy doktrínu posmrtného zasvěcování ṛtvikem nezmínil. Tváří v tvář tak drtivým důkazům se ritvičtí teoretici uchylují k jediné možné alternativě ve snaze udržet se své teorie, tj. snaží se zdiskreditovat důkazy všech nejstarších oddaných v hnutí, které Prabhupāda osobně vybral. Odepsat všechny Prabhupādou osobně vybrané lidi jako zaujaté je však také přestupek vůči samotnému Śrīlovi Prabhupādovi, neboť se předpokládá, že nedokázal posuzovat upřímnost a pohnutky svých žáků.
122. Tvrzení o historickém precedentu pro- ṛtvické zasvěcování (,co může jeden, může i druhý')
Toto je logická chyba odvolávání se na příklad, který lze aplikovat v jednom případě, ale ne
v jiném.
„Co se týče systému parampary: velkým mezerám se není třeba divit. Tak jako my patříme do Brahma- sampradāyi, přijímáme poznání od Kṛṣṇy k Brahmovi, od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsadevovi, od Vyāsadevy k Madhvovi, a mezi Vyāsadevou a Madhvou je velká mezera. Někdy se však uvádí, že Vyāsadeva stále žije a Madhva měl to štěstí, že se s ním osobně setkal. Podobně nalézáme v Bhagavad-gītě, že Gīta byla vyložena bohu Slunce před několika milióny lety, ale Kṛṣṇa v tomto systému parampary zmínil jen tři jména -Vivasvána, Manua a Ikṣvākua; a tak tyto mezery nebrání porozumění systému parampary. Musíme vybrat významné ācāryi a následovat je. Systém parampary má také mnoho větví a všechny větve a podvětve v učednické posloupnosti nelze zaznamenat. Musíme naslouchat autoritě ācāryi v té sampradāyi, k níž patříme." (dopis Dayānandovi, 12. duben 1968)
Ṛtvické dokumenty se snažily prokázat, že tito polobozi zůstali „současným článkem" milióny let, ale rozdíl je v tom, že zůstali fyzicky přítomni. Jak můžeme napodobovat Vivasvāna a Manua? Jsou to polobozi z vyšších oblastí existence. Jejich příklady se očividně nehodí na náš případ. Kromě toho ani oni nepřijali zasvěcení ṛtvikem. Bůh Slunce se ve skutečnosti zjevil Manuovi a poučil ho a on zase poučil Ikṣvākua. Ani tyto vyšší živé bytosti se nespoléhají na dálkové zasvěcení, jak si ṛtvik-vādī představují. Další uváděný příklad se týká Madhvācāryi, který přijal zasvěcení od Vyāsadevy. To však také odpovídá standardnímu védskému chápání. Madhva cestoval do Himálaje, osobně se setkal s Vyāsadevou a tváří v tvář od něho přijal zasvěcení.
123. Dvojí standardy
Ṛtvikovci si představují, že Śrīla Prabhupāda měl při vyjádření své touhy, že se po jeho odchodu jeho žáci stanou dīkṣā-guruy, použít slovo „pokyn". Když se však jedná o šílenou představu, že Śrīla Prabhupāda chtěl zůstat dīkṣā-guruem po svém odchodu, přijímají doktrínu, kterou Śrīla Prabhupāda nikdy ani nezmínil jako dharmu ISKCONu pro příštích 10 000 let. Jasný případ dvojího standardu.
124. Překrucování citací
Ve své zoufalé snaze najít podporu pro své doktríny se ṛtvikovci někdy uchylují k překrucování citací výroků oddaných, jako by souhlasily s jejich nápady. Jeden příklad: Jeho Svatost Jayadvaita Mahārāja, neústupný odpůrce ṛtvické hereze, byl v ṛtvické publikaci citován:
„Jayadvaita Svāmī nedávno napsal jako komentář k dopisu z 9. července:
Jeho autorita je nade vší pochybnost [...] Očividně, tento dopis prosazuje systém ṛtvik-
gurua. (Jayadvaita Svāmī, ,Kde se ṛtvikovci mýlí', 1996)
To, co autor „zapomněl" zmínit, je zbývající část věty: „Očividně, tento dopis prosazuje systém ṛtvik-gurua. Člověk se však může zeptat, kde je řečeno, že by takový systém měl pokračovat i po odchodu Śrīly Prabhupādy."
Když je tedy překroucený citát předložen ve své původní podobě, pouze odhaluje pochyby
o platnosti ṛtvikismu.
Další citát Jeho Svatosti odhaluje jeho skutečné pocity ohledně ṛtvikismu:
„Tvůj dokument a tvoje teorie nemají cenu ani dvou lejn v pekle..." (Kde se ṛtvikovci opět mýlí)
125. Mimořádné požadavky
V rámci této logické chyby člověk prosazuje argument, který by sám v podobných situacích nepředložil. Například při vyžadování zbytečné dokumentace individuálního jmenování se ṛtvik-vādī ptají: „Kde Śrīla Prabhupāda přikázal kterémukoliv ze svých žáků, aby se stal dīkṣā-guruem?1 To je klasický příklad zvláštního odvolávání se, neboť by se neodvážili zeptat: „Kde Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura přikázal Śrīlovi Prabhupādovi, aby se stal dīkṣā-guruem?" nebo „Kde Gaurakiśora dāse Babājī Mahārāja přikázal Śrīlovi Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu Ṭhākurovi stát se dīkṣā-guruem?" či „Kde Pán Caitanya Mahāprabhu konkrétně přikázal Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu, aby začal zasvěcovat?"
126. Následování Ekalavyi
Ekalavyův příběh se nachází v Mahābhāratě. Ekalavya byl synem krále Niṣādů (kmene nízké třídy) a chtěl se stát žákem Droṇy, aby se naučil umění Dhanur-vedy. Droṇa ho však odmítl učit. Ekalavya si pak bez Droṇova svolení vytvořil hliněnou mystickou podobu Droṇy a začal ji uctívat. Mahābhārata uvádí, že od této podoby získal takovou moc, že se z něho stal velmi zdatný lukostřelec.
Jednoho dne se Arjuna dozvěděl o Ekalavyově způsobu uctívání a schopnostech, informoval o Ekalavyovi Droṇu a naznačil mu, že by mu to nemělo být dovoleno. Droṇācārya pak šel za Ekalavyou a požádal o jeho pravý palec jako guru-dakṣinu. Ekalavya si ho okamžitě usekl a dal ho Droṇācāryovi.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura komentoval tuto událost v článku vydaném v knize Upakhyāne Upadeṣa, část II. Tento článek přeložil Bhakti-cāru Svāmī do angličtiny. Také se před několika lety objevil v jednom z časopisů Back to Godhead. Některé výňatky jsou uvedeny níže. Naše objasňující komentáře jsou v hranatých závorkách.
„Ekalavya chtěl získat větší schopnosti, než jakých lze dosáhnout studiem védské moudrosti přímo od pravého duchovního mistra [tj. osobně se obrátit na pravého gurua a sloužit mu], jak to dělal Arjuna. Tím, že Arjuna Droṇācāryu požádal, aby s Ekalavyou něco udělal, Ekalavyovi ukázal, že jeho přístup ke studiu védské vědy je nesprávný. Kdyby mu to Arjuna milostivě neukázal, převládl by impersonalismus. Pro studium věd a oddanosti by si lidé vytvářeli imaginární, světské guruy postrádající vědomí, místo aby se [osobně] obraceli na [žijícího] pravého gurua.
Arjuna se tedy postaral, aby se takový ateistický princip neprosadil. Arjuna Ekalavyovi nezáviděl. Jeho čin byl projevem jeho milosti vůči němu i celému světu. Kdyby byl Ekalavya čistý oddaný svého gurua, Kṛṣṇa by takového guru-bhaktu, upřímného guruova žáka, nezničil. Kṛṣṇa vždy chrání své oddané. Kṛṣṇa však Ekalavyu zabil. Tak nakonec dopadl."
Komentář: Ekalavyova chyba spočívala v tom, že se neobrátil na žijícího gurua, nesloužil mu a nepotěšil ho. Vytvořil si mystickou podobu svého gurua (který byl naživu), uctíval ji a opravdu získal neobvyklé lukostřelecké schopnosti. Jeho postup však byl nezákonný. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje, že Ekalavyův postup byl v rozporu s Arjunovým, který přímo a osobně sloužil svému guruovi, a to v jeho projevené žijící podobě.
Postup ṛtvikovců při přijímání útočiště u Śrīly Prabhupādy prostřednictvím jeho knih je shodný s Ekalavyovým. Ten, kdo není zasvěcen Śrīlou Prabhupādou v jeho projevené přítomnosti a chce se na něho obrátit pouze skrze jeho knihy, aniž by uznával žáky Śrīly Prabhupādy jako guruy, by mohl říci, že získává od Śrīly Prabhupādy milost, ale jeho postup je nezákonný. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nás varuje, že Ekalavyův postup by vedl k impersonalismu.
127. Následování Duryodhany
Opravdu si představují, že ISKCON někdy přijme jejich vymyšlenou doktrínu jako standardní princip vaiṣṇavské filozofie a praxe? Připomíná to Duryodhanu. Všichni mu říkali, že by měl zanechat svých pokoutních snah; že nemůže proti Pāṇḍuovcům vyhrát, neboť Bůh je na jejich straně. Bhīṣma mu to řekl, Droṇācārya mu to řekl, Vyāsadeva přišel a řekl mu to, jeho vlastní matka mu to řekla, ale on prostě neslyšel. Byl tak zarytě přesvědčen, že může Pāṇḍuovce porazit díky své velké armádě s Bhīṣmou a Droṇou, kterou měl na ochranu.
Když se Kṛṣṇa vydal na mírovou misi do Hastināpuru, aby se pokusil zastavit válku, byl k Duryodhanovi velmi laskavý. Řekl mu, aby se vzdal svého nepřátelství k Pāṇḍuovcům a vládl světu spolu s nimi. Věděl, že Duryodhanovi jde o moc, a tak mu řekl, že s Pāṇḍuovci by byl neporazitelný. Duryodhana na to neslyšel. Stěžoval si Kṛṣṇovi jako dítě, že neustále nadržuje Pāṇḍuovcům. Kṛṣṇa, který začínal s Duryodhanou poněkud ztrácet trpělivost, mu připomněl, že se k Pāṇḍuovcům choval velmi ohavně. Duryodhana pak řekl tu nejúžasnější věc: „Nahlédl jsem velmi pečlivě do vlastního srdce a nedokázal jsem tam odhalit ani tu nejmenší chybu."
Ṛtvik-vādī jsou takoví. Opírají se o své falešné ego a myslí si, že mohou přemoci starobylý systém guru-parampary, který zavedl samotný Kṛṣṇa a jemuž Śrīla Prabhupāda učil své žáky. Ale tak jako nemohl zvítězit Duryodhana, protože jednal proti Nejvyššímu Pánu a Jeho oddaným, nemohou zvítězit ani ṛtvik-vādī. V ISKCONu se jim nikdy jejich scestnou doktrínu nepodaří zavést.
128. Zneužívání verše sarva-dharmān parityaja
Někteří pro-ṛtvikové tvrdí, že konečný pokyn Śrīly Prabhupādy v onom slavném dopisu „od nynějška" (v němž podle nich Śrīla Prabhupāda nařídil, aby systém ṛtvika pokračoval po jeho odchodu) nahrazuje všechny předchozí pokyny Śrīly Prabhupādy. Citují Gītu ve snaze tento bod podpořit. Jejich představa: konečný pokyn Pána v Gītě, sarva-dharmān parityaja... , nahrazuje a zneplatňuje všechny předchozí výroky Pána v Gītě. Může vám to připadat směšné, ale to je opravdu argument některých pro-ṛtviků. Když to prozkoumáme, zjistíme, že tento argument je nesprávný. Podle předchozích ācāryů není filozofií Gīty, že konečný pokyn nahrazuje a zneplatňuje všechny předchozí pokyny Pána. To je mylné pochopení Gīty.
Všechny pokyny Gīty jsou případné a platné, nejen konečný pokyn (carama-upadeśa). Tat tu samanvayāt. Gati-sāmānyāt. Celá Gīta od začátku do konce učí śaraṇāgati. Konečný pokyn Pána jen objasňuje, jak to provést. I poselství o odevzdání se (śaraṇāgati/prapatti) je výslovně uvedeno na mnoha místech předchozích kapitol:
7.15: na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ prapadyante narādhamāḥ
7.19: jñānavān māṁ prapadyate
2.7: śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam
7.14: mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te
Kromě toho Śrīla Prabhupāda píše ve svém komentáři, že proces odevzdání se je znám jako bhakti. Kolik veršů je před sarva-dharmān třeba k ukázání, že Kṛṣṇa v Gītě učí čistou bhakti. Ostatní vaiṣṇavští ācāryové učí totéž. Śrīla Vedānta-deśika ve své Tātparya-candrice, komentáři na komentář Gīta-bhāṣya Śrīly Rāmānuji, poznamenává, že všech osmnáct kapitol Gīty učí odevzdání se, prapatti.
Konečný pokyn Pána Kṛṣṇy kromě toho podporují vnější důkazy śruti atd. Vedānta-deśika uvedl ve své Gītārtha saṅgraha rakṣi, komentáři na Yamunācāryovu Gītārtha saṅgrahu, což je souhrn Gīty, že procesem odevzdání se není pouze konečný pokyn Pána, ale také trvalý a věčný proces, jehož prostřednictvím je živá bytost osvobozena. Činí tak citováním śruti (ātma-buddhi-prakāśaṁ mumukṣur vai śaranam ahaṁ prapadye). Śruti je věčné, což znamená, že všechny slabiky čtyř Véd se věčně objevují ve stejném pořadí. Smṛti se liší, ačkoliv poselství je věčné. Takže tento verš, který pochází ze Śvetāṣvatara Upaniṣady, dokazuje, že odevzdání se Nejvyšší Osobnosti Božství je věčný, trvalý příkaz Pána, a ne pouze konečný pokyn.
Pokud tedy chce někdo říci, že Śrīla Prabhupāda uvedl svůj poslední pokyn nahrazující všechny předchozí pokyny a cituje na podporu tohoto tvrzení Gītu, jen to ukazuje, že neví, o čem mluví.
Zaprvé, konečný pokyn Pána nenahrazuje předchozí pokyny; zadruhé, konečný pokyn je stejný jako věčně trvající pokyn Pána živým bytostem.
Jestli chtějí ṛtvik-vādī přijmout stejný způsob argumentace, musí jednoznačně ukázat že:
1. Takzvaný konečný pokyn Śrīly Prabhupādy zavést post-samādhi ṛtvikismus byl dáván po celou dobu počínaje rokem 1966 (či dříve)
2. Musí ukázat, že systém post-samādhi ṛtvika má nějakou oporu v śāstrách nebo nějaký jiný jednoznačný vnější důkaz.
Jelikož to nedokázali, jejich představa o Śrīlovi Prabhupādovi jako věčném dīkṣā-guruovi musí být zavržena jako mentální spekulace.
129- Plané nadšení
„My jsme ti skuteční následovníci Śrīly Prabhupādy!" prohlašují ṛtvik-vādī. Nedovedou však tento šovinistický zápal podpořit žádným konkrétním důkazem. Publikovali nadšené výroky jako: „Spolupracujme pod vedením konečného pokynu Śrīly Prabhupādy!" Při bližším zkoumání však nezjistíme naprosto žádný důkaz, že Śrīla Prabhupāda kdy uvažoval o systému post-samādhi ṛtvika nebo že ṛtvik-vādī zamýšlejí spolupracovat se jmenovanou svrchovanou autoritou v ISKCONu, Správní radou.
130. Goebbelsův přístup
I když byla představa o ṛtvikovi - ať byla předkládána pod jakýmikoliv názvy - v ISKCONu oficiálně zavržena, ṛtvik-vādī ji zarytě a agresivně dál propagují, jako by měla nějakou cenu. Vypadá to, jako by se učili od ducha Goebbelse (Hitlerova ministra propagandy), který řekl, že když opakujete lež dostatečně často, nakonec jí každý uvěří.