Jadurání přišla navštívit Prabhupádu na pobřeží v New Jersey, a zatímco jsem s ní mluvila, všimla jsem si, že vypadala znepokojeně. Měla pocit, že nemohla udělat žádný duchovní pokrok, protože byla žena. Byla to nová informace a někteří chlapci si z ní utahovali. Nově vyholení brahmačárí se jí posmívali, takže kvůli tomu byla trochu rozrušená. Když odešla, zmínila jsem se Šrílovi Prabhupádovi, že se tak Jadurání cítila, a byla i trochu smutná. Cítila se odrazována řečmi nově vyholených brahmačárích. Oči Šríly Prabhupády se rozzářily, zvětšily se a řekl: “Co to má být? Proč takhle mluví? Jadurání je pokročilejší než oni všichni. Nevědí to.” Na důraz mávnul rukou. Tak jsem to řekla Jadurání a ona se tím cítila povzbuzena. V těchto raných časech začaly války mezi pohlavími. Tohle byla ta nejranější manifestace války mezi pohlavími, která se dnes v ISKCONU stala tak běžnou. Šríla Prabhupáda to nebral příliš vážně. Díval se na ně jako na děti ze školky, co škádlí a tahají holky za culíky a říkají si hloupými jmény. Šríla Prabhupáda viděl jen srdce, upřímnost, ne tělo. Co víme o duchu v srdci? Neměli bychom tak rychle soudit ostatní, protože pravda může být daleko za hranicemi sítě našich myslí a smyslů a politických patřičností. Pouze čistý oddaný Krišny zná tyto vnitřní činnosti. Vždy si ve svém denním životě připomínám, abych byla laskavá a povzbuzující i k tomu nejjednoduššímu oddanému, protože nevíme, co má doopravdy v srdci. Šríla Prabhupáda povzbuzoval každého a nikdy neschvaloval oblíbenou náladu kritizování, slovního napadání a posmívání se. Jen pokud oddaný klamal ostatní, tak se Šríla Prabhupáda proměnil v bytost podobnou lvu. Jeho starostí byla naše ochrana a náš pokrok a díky tomu povzbuzoval každého. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo.