Na počátku roku 1967 jsme s Gaurasundarem potkali Šrílu Prabhupádu v San Franciscu. Již na začátku našeho vztahu jsme cítili, že ho známe věčně, ale bylo i mnoho dalších věcí, které jsme o něm ještě nevěděli. Koneckonců jsme byli děti, jak často říkal – jenom devatenáctileté nebo dvacetileté. Jednou, když jsme se vraceli z kírtanu v parku v Golden Gate Park, šli jsme sami se Šrílou Prabhupádou, jen my tři. Kírtan pořád probíhal, ale už se připozdívalo, a tak Šríla Prabhupáda vyjádřil touhu jít zpátky do svého bytu na Frederick Street. Gaurasundara a já jsme šli s ním, každý na jedné straně, a toužili jsme slyšet ho mluvit a lépe ho poznat. Šríla Prabhupáda kráčel tiše. Tiše zněla i jeho věčná džapa, občas byla slyšitelná. Cesta byla klikatá, a zrovna když jsme zahýbali, Šríla Prabhupáda se zastavil. Ukázal na hromadu stromů po své pravici, bylo to vedle cesty, a řekl: “Gaurasundaro, mohl bys mi přinést malé větve z tamtoho stromu, asi takhle tlusté?” A zvedl svůj malíček, aby ukázal velikost. Gaurasundara dychtivě přikývl a šel do keřů, aby dosáhl na vybraný strom. Po pár minutách prodírání se keři jsme viděli, jak se velký strom trochu otřásá, když Gaurasundara stahoval některé větve. Šríla Prabhupáda trpělivě čekal na cestě, tiše se díval, jak se Gaurasundara brodí keři, ruce plné malých větviček. Tu a tam trčely dlouhé špičaté listy a Gaurasundarova usměvavá tvář byla vidět za nimi. Šríla Prabhupáda byl zcela zřejmě potěšen, a tak jsme byli potěšeni i my. Avšak nevěděli jsme, na co ty větvičky chce. Umírali jsme touhou vědět, k čemu je chtěl, ale on mlčel a my jsme byli nesmělí se ho zeptat. Tiše jsme šli dál, a když jsme tak šli, Šríla Prabhupáda odděloval jeden po druhém lístky. Malé větvičky byly tak tři stopy dlouhé, takže když šel, odtržené listy byly rozházené na cestě za námi. Potom začal lámat větvičky na velikost osm palců a sbíral je do otýpek. Umírala jsem zvědavostí, ale pořád jsem jen tiše pozorovala. Nevěděli jsme, co dělá. Najednou, když jsme opouštěli park, se Šríla Prabhupáda jasně usmál a řekl nám: “Tyto větvičky budou mé zubní kartáčky. Tenhle strom má velice léčivou mízu. Má velmi antiseptické vlastnosti.” Otočil se k nám s blýskajícím se zářivým úsměvem, perfektně bílými zuby a řekl: “Pokud chcete mít v osmdesáti zuby jako já, nemůžete používat kartáček, musíte používat tyto větvičky. Udrží to vaše zuby velmi zdravé.” Byli jsme ohromeni a pak se odvážně zeptali, jak je používá. Řekl: “Jednoduše, mohu vám to ukázat," a později nám ukázal, jak žvýkat jednu čtvrtinu větvičky, dokud nevypadala jako kartáček, potom jak drhnout zuby a dásně ze strany na stranu, čistit zubní plak, a skončil s čistšími zuby než po návštěvě zubního lékaře. Později také řekl, že nejlepší větvičky jsou z eukalyptu, ale mango je také velmi dobré a na Východním pobřeží, kde nebyl k dispozici eukalyptus, používal břízu. Šrílo Prabhupádo, vy jste nás naučil všechno, i jak si čistit zuby, a taky jste nás naučil, jak bezpodmínečně a dychtivě sloužit bez výhrad. Když jste chtěl větvičky ze stromu, dychtivě jsme Vám je dali. Krišna zkoušel naši náladu sloužit mnoha způsoby. A i když jsme nevěděli nebo nerozuměli, stejně jsme Vám důvěřovali. To byl klíč. Krišna chtěl vidět, jak moc upřímně jsme ve Vás věřili. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo, že jste na nás pořád dohlížel, dal nám víru, že jste pořád tady, sledujete, vedete a trpělivě čekáte, než Vám přineseme větvičky naší oddanosti k Vašim lotosovým nohám. I teď, tak jako jste tiše stál na lesní cestě, sledoval a čekal, a teď tiše stojíte v našich srdcích, vedete nás a čekáte na nás, až Vás pozveme dovnitř si sednout, abyste zde věčně zůstal, vedl a učil nás zevnitř. Vaše milost nezná žádné hranice. Byl jste laskavý a mocný, že můžete sedět v srdci každého, kdo Vás zavolá.