Jednoho dne, když jsme žili se Šrílou Prabhupádou na pobřeží u New Jersey, přišla kazeta z chrámu ze San Francisca. Nějací oddaní z New Yorku ji přinesli a Šríla Prabhupáda se posadil, aby si ji poslechl. Jmenovala se Kírtan San Francisco. A teď něco ze souvislostí: Gaurasundara a já jsme potkali Šrílu Prabhupádu v San Franciscu, když poprvé přijel, a byli jsme zasvěcení v sanfranciském chrámu na Frederick Street v Haight Ashbury. Potom jsme ho následovali do New Yorku, kam se vrátil v březnu roku 1967. Oblast San Francisca, Haight Ashbury, byla trochu divoká, bylo tu hippie prostředí. Těsně předtím, než jsme s Gaurasundarem potkali Šrílu Prabhupádu, jsme oba byli v posledním ročníku na univerzitě v Texasu a newyorský chrám se nám zamlouval jako lepší a klidnější prostředí pro studium. Oddaní v New Yorku četli knihy Šríly Prabhupády, pravidelně čentovali a striktně následovali. V San Franciscu se obvykle věci děly divočeji, s mnoha hlasitými kírtany, a stěží někdo četl nebo striktně následoval. Kvůli tomuto velikému rozdílu mezi náladou v New Yorku a náladou v San Franciscu tu byla přirozená tendence oddaných v New Yorku shlížet seshora na chrám v San Franciscu, kritizovat a protáčet oči, když mluvili o oddaných v San Franciscu. Ano, politika už začala. Chrám v New Yorku opravdu nebral oddané v San Franciscu vážně a San Francisco opravdu mělo vlastní náladu. Když jsem tohle všechno věděla, byla jsem celá nedočkavá, až uvidím reakci Šríly Prabhupády na kírtanovou nahrávku ze San Francisca. Když starý kazetový přehrávač začal hrát nový zpěv Hare Krišna, Šríla Prabhupáda začal kroutit hlavou do rytmu muziky: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare. Byl to nový zpěv, nic takového jako ranní a večerní rágy, které nám Šríla Prabhupáda představil. Samozřejmě byla tohle americká verze: trubky řvaly, bubny duněly a činely zvonily. Byla to veselá párty hudba. Někteří z oddaných z New Yorku byli zděšení. Když nahrávka skončila, Šríla Prabhupáda se široce usmál a vyjádřil své uznání: “Oh, udělali to pěkně, velice pěkně. Zpívají tak nadšeně.” Jeden z těch, kdo nahrávku přinesl, protestoval proti moderní neautentické hudbě. Šríla Prabhupáda ho přerušil. Dle jeho názoru to bylo úžasné. Nechal poslat zprávu do San Francisca, že se mu líbila nahrávka kírtanu a ať pokračují ve zpívání. Potom řekl: “Zpívají Hare Krišna, to je hlavní. Může to být tato melodie nebo tato, na tom nezáleží - tímto způsobem nebo tamtím. Ale oni upřímně zpívají. To je to, co Krišna chce.” Prosím, Šrílo Prabhupádo, ať vidím Vaši milost a Vaši neuvěřitelnou sílu. Díky Vaší božské přítomnosti jste očistil a inspiroval zápaďáky, kteří nebyli ani sattvičtí, ani pilně studující, ani odříkaví, ani konformní, a Vy jste z nich učinil krásné oddané Pána. Viděl jste naše srdce. Pokud někdo zpíval s upřímností, nezáleželo Vám na vnějších věcech, čistě jste viděl vnitřní srdce a pokračoval jste s pozorováním našich srdcí a s povzbuzováním nás, kdekoliv jsme byli a v jakýchkoliv kvalitách přírody jsme byli zapletení. Nikdo to neudělal, Šrílo Prabhupádo, jen Vy. Děkuji Vám, že jste se tak staral, viděl jiskry lásky rašící v našich temných srdcích a začal je ovívat Vaší milostí. I dnes, když slyším kírtany různých melodií, si připomínám tento incident a vzpomínám na to, že různé džívy mají rády různé typy hudby, ale ta hlavní věc je jejich zpívání Hare Krišna. A i když já mohu preferovat indické rágy a někdo jiný může preferovat západní melodie, hlavní věcí je, že “oni zpívají Hare Krišna, to je hlavní”. Děkuji Vám, Šrílo Prabhupádo.